Martina koukla na kalendář. 15. květen – Den rodin. Jaká ironie po tom, co se jí včera stalo. Po další nepříjemné hádce, které se poslední dobou mezi ní a jejím manželem Romanem opakovaly stále častěji, jí najednou suše oznámil, že si budou žít každý svůj život. Nejraději by od něho v tu chvíli odešla, kdyby měla kam. Dost dobře ho nechápala. Vysvětlovala si jeho rozhodnutí po svém. Roman asi potřebuje více svobody, co jiného. Častokrát říkal, že je ve znamení Vodnáře, a ti svobodu potřebují nejvíce ze všech znamení. Nebo ji a jejich dvě malé děti – Románka a Martinku, se kterými ona byla doma a starala se o ně, chce opustit?
Finanční zajištění bylo nejvíce na něm, měl nejspíš problémy v práci, honilo se jí hlavou. Říká se přece, že když se člověk s druhým hádá, hádá se především sám se sebou. Jak pravdivý se jí také zdál nyní citát: Když bída vchází do domu, láska odchází ven z domu. Celou cestu z návštěvy od jejích rodičů s ním nepromluvila. Ani pod deštník k němu nešla a raději si vymotala z nákrčníku bundy kapuci a přetáhla si ji přes hlavu. Naštěstí moc nepršelo. Připadala si jako princezna Lada v myším kožíšku, když utíkala ze zámku, aby ji nikdo nepoznal. Kdepak však ona teď princezna.
Nyní byla jako nezajímavá šedá myš, kterou může Roman klidně postrádat, jak se zdálo. Také zapadající slunce v dáli, prosvítající mezi větvemi stromů, jež lemovaly chodník, vypadalo, že před něčím varuje. Bylo v tento večer mnohem větší než jindy a jako rozžhavená koule v barvě ohně přesně vystihovalo její pocity – neklid, pobouření a palčivé rozhořčení z hádky. Když se přibližovali k domovu – malému paneláku s lešením uprostřed velikého sídliště, blesklo jí hlavou – a co když je to právě naopak? Najednou ji napadlo, že ono velké žhavé slunce ji stejně tak dobře mohlo varovat před neuváženým krokem jejím.
